Falling in reverse 1/2

13. září 2013 v 6:40 | Lucka |  Povídky

"Poznají, když budu lhát?"
"Asi ne... nevím, jestli chtějí slyšet pravdu."
"Tak proč tohle všechno?" polknu naprázdno. Přes ten obrovský knedlík v mém krku to jde stěží.
"Miluješ ho?" otočí se ke mně Nikó. Snažím se zaostřit na její tvář, na hranatou čelist a řadu tetování, které se jí plazí od krku až po dlaně. Na vyholené lepce se odráží umělé světlo a tančí sem a tam, jak se sotva znatelně pohupuje.
Zdá se to jako milion let, než strojeně přikývnu. Něco mě tlačí kupředu silou, které neumím vzdorovat, něco mě táhne dál a dál. Nedokážu věcem dát nějaký smysl a tak se o to přestanu pokoušet. Polykám slané slzy a nechávám se unášet proudem za Nikó. Pluje přede mnou a půvabně se vlní v bocích.

I přes všechnu otupělost, i přes nevolnost, dokonce i přes tu ničivou prázdnotu mezi prsy - tam někde uprostřed, mezi žebry a plíci - pocítím na jazyku hořkost.
Zastaví před průhlednými dveřmi, po kterých něžně přejede štíhlými prsty. Možná se jich vůbec nedotkla. V její tváři je němé uspokojení, zorničky má rozšířené v něčem pro mě nepoznaném, na okamžik všechny svaly v jejím těle strnou, než zalapá po dechu a mírně se schoulí sama do sebe.
Zmateně se po ní natáhnu, ale uskočí dřív, než se moje dlaň stihne dotknout jejího ramene pokresleného stovkou malých obrazců. Vsadila bych se, že na mě vycenila bělostné zuby... ale je to pryč dřív, než se stihnu vzpamatovat.
"Je to na tobě," významně na mě pokývá a dveře se s elegancí labutě rozevřou dokořán, "teď už ti nemohu být nápomocná. Sama musíš rozhodnout, které z jeho necháš žít a které zemře."

A pak jsem sama.

Místnost je temná, stále ještě slyším ozvěnu bouchnutí těch dokonalých leštěných dveří. Dobře filtrovaný klimatizovaný vzduch mě pálí v plicích a na rtech. Moje oči, stále plné slz, velice pomalu přivykají naprosté tmě.
Celou věčnost rukama putuji po hladkém povrchu stěn. Jsou tak kluzké, jako ten nejdokonaleji obroušený drahokam. Dlouho nenarazím na žádný výčnělek, ba ani na jedinou prasklinku nebo nedokonalost. Nesouhlasně zavrtím hlavou a svezu se k zemi.
Ten zvuk musel něco změnit.
Slabé chvění elektřiny mi rezonuje v uších. Něco zabliká a pak se ta místnost zaleje světlem tak umělým, až mi z očí vytrysknou další slzy. Zakryju si víčka rukama zaťatýma v pěst, nehty zarývám do horké kůže dokud na nich neucítím krev.
"Jen klid," ozve se v mé hlavě. Polekaně sebou zaškubu. "Jen klid," opakuje znovu, "jste napojená na přístroje, to nic."
"Cože?"
"Nic z toho, co se děje není skutečné, všechno je jen výplodem vaší fantazie."
"Ale... to přece - to ne!"
Rozhlížím se kolem v naději, že něco objevím. Je tu jen spousta hladkých stěn, lesklých a neprůhledných. Nejsou to ani zrcadla ani skla. Není to nic z toho, co jsem doposud viděla. Když do nich v náhlém popudu agrese začnu bušit pěstmi, ozývají se zvuky natolik podobné zpěvu a křiku, až se mi naježí chloupky na zádech.
Blouzním. Zcela určitě. Protože to není realita a není to sen. Je to mlha, hustá a hluboká jako sníh. Prodrat se alespoň o krůček kupředu mě stojí obrovské množství síly.
"Miluješ ho?" "Necháš žít...?" - "Necháž zemřít...?" - "Je to jen na tobě..."
Jsou to vzpomínky. Pavučinky minulosti protkané zapomněním. Jsou všude. Všude, všude, všude.
"Poznají, když budu lhát?"

A těch tisíc slov... těch tisíc příběhů, stovka pocitů i nekonečná bolest, to všechno je zpět. Jedinou ranou se všechno vrací zpět, jako když zatočíte ručičkou u hodinek a nějak se vám podaří vrátit se zpět v čase. Rozdrtí mi hrudník, roztrhají všechno na kusy.
Stále dokola je přetáčím, pouštím zas a znova, stále stejné, neměnné a pevně slepené dohromady. Tváře mihající se jako za oknem auta, úsměvy, slzy a křik, všechno rozmazané v neurčité šmouhy tolik povědomé a neznámé zároveň.
Chci je zastavit. Dotknout se jich i přes tenkou hranici mezi námi, nadechnout se vzduchu, který tam byl, poznat tíhu starých rozhodnutí. Chci ty hranice zbořit, chci ty zdi srovnat se zemí. Chci.
Váhavě natáhnu ruku k mlhavému přechodu mezi světem teď a tehdy. Rozvlní se pod mým dotekem do všech barev duhy. Je to tak krásné, až se mi sevře hrdlo. Ale někde hluboko uvnitř vím, že žal , který cítím, má úplně jiné kořeny.

Poznávám ho.
Chlapec, vlastně už skoro muž, sedící v tureckém sedu přede mnou je mi natolik povědomý, že na okamžik zatoužím se natáhnout po jeho rukou. Zděsím se až když si lépe prohlédnu jeho tvář a zjistím, že jsem ho zřejmě nikdy neviděla.
Jeho pleť má alabastrově bílý odstín, skoro jako sníh věčně halící vrcholky hor. Září v mlhavém šeru. Rysy má velice jemné, tvář hladkou a bez jediné vrásky. Jakoby se na něm vůbec neodrážel čas. Do čela mu spadá několik zrzavých pramenů neposedných vlasů zkroucených jako malá háďata. Dál na hlavě mu vlasy trčí do všech stran bez jakéhokoliv uspořádání a pravidelnosti.
Překvapí mě, jak moc je štíhlý a zřejmě i vysoký. Nohy i ruce má tenké, pokryté svaly a tenkou kůží, pod kterou se rýsují namodralé žíly. Při představě, jak jimi protéká horká krev se mi bolestně sevře žaludek a musím se odvrátit.
Skoro si nevšimnu, že všechno kolem je zbaveno všech zvuků. Kolem se plíží dusné ticho, které nemá začátek ani konec. Jen co ho postřehnu, už se nedokážu soustředit na něco jiného - něco není v pořádku.
Protože cítím, jak otvírám ústa, dokonce cítím, jak mi slova rozvibrovali hlasivky. Ale nic neslyším. Potom začne mluvit i on. Nedokážu od něj odvrátit oči. Zoufale se snažím porozumět, rozluštit jaká slova se skrývají za jeho rychle se pohybujícími rty. Moje ruce se k němu samovolně natahují, prsty mu přejedu přes široká ramena až k loktům. Ramena i paže mu pokrývají spletité chuchvalce vzorců, už navždy vryté pod jeho kůží. Skrz jejich strojenou šeď místy jasně probleskuje ona sněhově bílá a vytváří tak dechberoucí vzorce.
Sleduju, jak sklopí oči a jednou rukou mi přejede po tváři a odhrne několik pramenů vlasů. Na prostředníku i ukozováku má prsteny. Jeden - stříbrný, mírně ošuntělý, jako kdyby ho nosil už celé roky - ve tvaru lebky. Z mrtvých čelistí vystupují ostré tesáky, které rozeznám i v tom šeru. Druhý je černý, široký a lesklý. Odráží se v něm nějaké světlo, které tu nikde nevidím. Brzy rozeznám rozmáchlé psací písmo, nějaký nápis vyrytý do toho kusu kovu.
Naše pohledy se střetnou a situace se promění. Jeho výraz se změní, pohled ztvrdne, ústa má ztáhlá do jedné tenké čárky, koutky úst svěšené.
Otočí se ode mě pryč, moje ruce, které ale vůbec nemohu ovládat, se natáhnou k němu, ale než se ho stačím dotknout, rozběhne se kupředu a brzy zmizí někde za rohem. Zoufale se točím dokola a volám. Pořád stejné slovo, pořád stejná bolestná touha v hlase, který se k mým uším nedostává. Prší.
Město kolem je neznámé, podivně ostré, jako by bylo složené ze samých hran a ostnů. Okna vysokých domů jsou tmavá a většinou je z rámů vymlácené sklo. Zřetelně vnímám vůni deště, prachu, který se smívá ze starých ulic a přicházejícího podzimu. Musím se točit v kruzích, protože všechno přede mnou je úplně stejné jako to, co jsem právě nechala za zády. Až když mi nohy povolí v kolenou a tělo - ne to moje, nějaké cizí, nějaké, které neumím ovládat a které si chodí kam se mu zlíbí - se zhroutí k zemi, až když mi všechny šaty nasáknou vodou z kaluží a až když všechno až na tu malou bdělou část oddělenou od reality upadne do polospánku, se zase všechno změní.
Je noc a nebe září tisícem hvězd. Vzduch je nezvykle teplý, ale čerstvý a chladí mě na rozbolavělých nohou. Tu bolest si uvědomuji někde v té zadní, zastrčené části mysli a s vlnou zklamání zjišťuji, že ji nedokážu odsunout ještě hlouběji, nejlépe aby úplně zmizela. Zase je tu ten chlapec. Jen kousek ode mě sedí s hlavou v dlaních u sytě rudého ohně, skoro tak rudého, jako jsou jeho vlasy.
Tentokrát poznám daleko zřetelněji, když na něj začnu mluvit. Zvedne hlavu a mě téměř vyrazí dech ta změna, která se odehrála v jeho tváři. Zestárnul. Ne, spíš dospěl. Rysy už má hrubější, i když stále podivně jemné, kolem jantarových až nazelenalých očí drobné vrásky, zřejmě od starostí a pod očima veliké černé kruhy. Připadají mi nekonečné.
Mluví stejně rychle a nezřetelně, neslyšně. Přesto vytuším naléhavost smíšenou s rostoucí panikou, která se stupňuje s každým dalším slovem. Snaží se popadnout dech a černé zorničky má rozšířené skoro přes celou duhovku. A slzy.
Jasné lesklé kapky, jak kanou po jeho tvářích. Bezostyšně obkreslují vystouplé lícni kosti, sklouznou se po bradě a po krku až ke klíčním kostem a pak se rozplynou v nicotu.
Sevřou se mi útroby bolestí a smutkem. Cítím, jak vstávám, pár kroků, abych byla u něj. Ruce, jak ho objímají kolem hrudi, jeho hlava položená na mých prsou. Tlukot srdce, dech.
Bum. Bum. Bum. Bum.
Poprvé tohle cizí a nepřístupné tělo dělá to, co bych udělala já sama. Poprvé k mým uším něco doléhá. Poprvé si nepřipadám jako ztracená, přestože hrdlo mi svírají vzlyky a přes slzy je svět jedna velká rozmazaná šmouha.
Celé moje já, každičký nerv, každý sval, šlacha, každá buňka tohohle zatraceného neovladatelného těle volá a křičí - nevzdávej se! JSEM TADY!
Když se všechno začne rozpouštět jako jarní sníh, přísahala bych, že ho k sobě tisknu ještě silněji. Nové světy se brzy začnou slývat dohromady a já začnu zapomínat, kdy jeden začal a druhý skončil. Už se jim nevzpírám, nesnažím se proti nim bojovat a nechala jsem i urputné snahy něco slyšet.
Vzdala jsem se jediného boje, který jsem mohla vést. Nechala jsem se utopit a ukolébat. Stále dokola. Stále dokola ty samé chvíle, ty samé slzy, ty samé pohyby a dozajisté i ta samá slova. Běh za něčím, co neznám. Polibek s klukem, kterého neznám. A který je v téhle, jinak liduprázdné, pustině mým jediným společníkem.
A potom do sebe dílky puzzlí zaklapnou.
Tu chvíli jsem si prožívala poprvé. Svět ztratil své hrany, ztratil rohy, za které bych se mohla schovat. Už tu nebyly žádné hroty, o které bych se mohla pořezat. Najednou byl o tolik hladší. O tolik pochopitelnější, jakoby byl celou obrácený vzhůru nohama a teď se konečně otočil nazpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama