Černý les

15. září 2013 v 19:32 | Wolfi |  Povídky

Černý les se zdá tak tichý jako by ukrýval to nejdražší tajemství. Na nebi září úplněk a tak na cestu vykresluje hrůzostrašné obrazce. Všechno kolem se zdá být tak děsivý, ale já se nebojím. Spíš oni by se měli bát mě.
Jsem monstrum určené k zabíjení. Během chvil se můžu proměnit v obrovské zvíře plné ostrých zubů a trnů. Se čtyřmi silnými končetinami a dvěma velkými křídly. Má kůže je pokrytá tvrdými šupinami a mou hlavu zdobí čtyři dlouhé rohy.


Ale zatím zůstávám ve své lidské podobě. Kráčím hustými keři, mé havraní vlasy se zachytávají o větvičky stromů. Konečně dojdu na konec lesa a přede mnou se rozprostírá jezero, na jejím konci stojí starý dům.
Je tam, cítím ho.
Zlomyslně se usměju a jazykem si olíznu horní ret. Podívám se na měsíc a tichým hlasem řeknu: "Začíná to! Těš se na pomstu, Bryane." S ďábelským smíchem vyrazím směrem k domu. Proplétám se mezi stébla trávy, až nakonec doběhnu na břeh tmavě modrého jezera. Chodidly se dotýkám jemného písku a občas ucítím chlad ledové vody.
Rozběhnu se kapky, deště mi stékají po nohou a tváří. Najednou se mi na rtech objeví usměv. V hlavě se objevila vzpomínka… jak jsme před pár lety s bratrem létali nad širokými pláněmi divoké a nespoutané divočiny. Jak jsme každý den blbli a dělali kraviny, potápěli se do hloubi oceánů a jezer. A pak náhle zmizela, byla pryč, všechny ty roky strávené s ním, všechny ty zážitky jsou pryč stejně jako on.
Zastavím se, voda mi sahá skoro ke krku. Už se čím dál víc blížím k oběti. S nedočkavostí konečně skočím do hlubin jezera. Ledový proud vody mě zasáhne do kůže jako nože zapíchávající se do měkkého masa. Nic nevidím, všude je tma, ale instinkt mě vede vpřed. Nohama kopu co nejvíc jak to jde, ale někdy mám pocit , jako bych pořád stála na místě a propadala se do hlubin jezera. Po chvíli moje tělo žádá o kyslík, s posledním dechem se vynořím zpátky do černočerné tmy.
Nadechnu se čerstvého vzduchu a znovu ve mně všechno oživý vzpomínky. Smutek - pomsta. S posledními silami konečně doplavu na břeh. Pomalými kroky se dobelhám na travnatou pláň. Jsme celá mokrá, kapky deště mi stékají po obličeji až k nohám. Rozhlédnu se a dům mám už jen pár metrů před sebou. Zazubím se a pokračuji dál. S každým mým pohybem s každým mým krokem se čím dál víc přibližuji k pomstě. Konečně.
Srdce mi prudce buší a hořící krev teče celým tělem.
Už jsem tam, už to konečně skončím, řeknu si vduchu.
A náhle se přede mnou rozprostírá starý místy nahnilý dům. Střechu má už pomalu rozpadlou, všude se táhnou díry, do kterých pomalu tečou potůčky vody. Co nejtišeji se přiblížím k rozpadlým dveřím a pomalu je otvírám. Skřípavý zvuk mi připomíná naříkající myš. Vevnitř je o něco chladněji, kamenné zdi vytváří strašidelnou atmosféru.
Je to místo přímo stvořené k zabíjení. Lehce našlapuji na špičky a vyhýbám se kalužím krve a zapáchajícím plísním. Je tu, cítím jeho pot stékající po tvářích. Cítím jeho strach, jak se třese jeho slabé tělo. A nakonec ho i vidím.
Je schoulený v rohu do klubíčka, takhle vypadá nevinně, jako by to byl nějaký malý kluk co se ztratil a nemůže najít cestu. Ale to je pouze přetvářka - zabil mého bratra, zabil kousek mě, a to mu nedaruji.
Sebevědomě dojdu až k němu a do ucha mu pošeptám "Ahoj Bryane! Pamatuješ si mě, jsem sestra Matyase. Přede mnou se neschováš." Polekaně sebou trhl. Ještě nikdy jsem ho neviděla tak vyděšeného, jeho tmavě hnědé oči to upřímně naznačují. Tmavé vlasy má ulepené od potu a krve. Jeho tělo je tak slabé pod roztrhaným trikem mu jdou vidět žebra. Je tak vyhublí až mi jeho skoro líto, ale pak se zamyslím, co udělal a touha ho zabít je zpět.
"Ale no tak Bryane, věděl jsi to, že to nenechám jen tak. Věděl jsi, že bratra pomstím, proto jsi mi to udělal. Ale nechápu jednu věc… proč?" Přiblížím se k němu natolik, že skoro dotýkáme. Bryan ztuhne a podívá se mi do obličeje. Zamračí se a já z jeho pohledu vycítím, že má taky zlost.
Odvrátím pohled a o pár kroků ustoupím. Bryan mezitím s námahou vstane. Projedu ho pohledem od shora až dolů, kulhá na jednu nohu. Nebude to férový boj, ale mám vztek, takže má smůlu. Znovu k němu přistoupím a rukama ho přitisknu ke stěně. V kapse nahmatám nůž a přitisknu ho k Bryanovu krku.
"Jediným máchnutím tě můžu zabít, takže mi řekni, proč jsi zabil Matyase," zavrčím a přitisknu se k němu ještě víc. Je tu najednou teplo, je to jako žár slunce, o které se můžeš každou chvíli spálit.
"No tak mluv!" Začíná mi docházet trpělivost. Konečně to vypadá, že chce Bryan něco říct.
"Dobře řeknu ti to, hlavně se uklidni. Nezabil jsem ho naschvál, byla to sebeobrana. Hrozně se naštval, když jsem mu řekl, že už se nebudeme stýkat. Bál jsem se ho. Tak jsem ho prostě… zabil."
Když mi to všechno řekl, naštvala jsem se ještě víc. Chytla jsem ho za krk a hodila jsem ho na zem. Ale než jsem k němu v čas přiběhla, zvednul se a utekl ven. Rozběhla jsem se za ním. Mám tak hrozný vztek, že vykopnu dveře z pantů. Konečně jsem venku.
Přede mnou stojí Bryan, s hrůzou v očích.
"Zabil jsi ho, jenom kvůli tomu, že nebyl člověk, že byl příšera. Víš, něco ti řeknu, nejsem člověk, jsem taky příšera a ještě horší než Matyas."
A pak to začne, všechno přede mnou zčerná. Uslyším hlasité lupnutí kostí. A potom řev, myslela jsem, že je to Bryan, ale jsem to já. Má kůže se začne měnit v šupiny tmavě modrých a fialových odstínů. Z mých lopatek se vynoří obří křídla, která se při náporu větru kolébají.
Mé tělo pocítí změnu. Jsem najednou větší a silnější. Je ze mě drak. Bryan na mě kouká vytřeštěnýma očima. Ustoupí o krok do zadu. Postřehnu jeho pohyb a zazubím se, když jsem teď drakem, moje smysly jsou ostřejší a moje pocity silnější. Přiblížím se k němu a dýchnu mu do tváře. Má strach, vidím mu to na očích.
To jsi nečekal, co? řeknu si v duchu. Svou tlapou ho přitisknu k zemi. Kdybych chtěla, klidně ho svou váhou rozmáčknu. Ale neudělám to, to by bylo moc snadné, radši ho budu trápit dál. Ocasem si ho omotám kolem pasu a zvednu ho do výšky. Vší silou ho hodím znovu na zem. A takhle to udělám asi pětkrát. Je plný modřin a po hrudi mu stéká horká krev.
Přemýšlím, je si má už dost nebo jestli mu mám dát ještě lekci. Než si to rozmyslím, Bryan chce něco říct. Jeho modrá chvějící ústa řeknou něco, co jsem vůbec nečekala.
"Víš, proč jsem doopravdy zabil tvého bratra?"
Strnu a pohlédnu na něj, naše pohledy se střetnou. "Protože tě miluji, Devil. Bál jsem se, že ti něco udělá. Proto jsem ho zabil." Když to řekne, náhle ve mně vyprchá všechna zlost. A znovu před ním stojím, ale tentokrát v lidské podobě.
"Co - cože?" vyjeknu. Bryan se s námahou zvedne a pomalými kroky dojde až ke mně. Chci odvrátit pohled a utéct pryč, ale nestihnu to. Uchopí mě za bradu a prudce mě k sobě přitáhne a přitiskne mi rty na ty moje. Odstrčím ho.
"Co to děláš?" zakřičím na něj. Znovu mě poleje zlost.
"Promiň Devil… já myslel…" ani tu větu nedokončí, nemůže, protože jsem ho chytla za krk.
"Co sis myslel, že mě políbíš a tím všechno vyřešíš? Ne Bryane, ještě si to zhoršil." Hodím s ním o strom, ale pořád ho držím. Mám vztek, z mých rukou začnou růst dlouhé ostré drápy. A milým hlasem řeknu: "Sbohem Bryane."
A vší silou mu je zaryji do hrudi - do srdce. Zakřičí bolestí a začne sebou škubat, ale já nepřestávám. Po chvilce už nekřičí ani neškube a už ani necítím tlukot jeho srdce. Je konec, pustím ho a jeho bezvládné tělo se zhroutí na zem. Odvrátím pohled a jdu domů.
Slunce si začne pomalu probojovávat cestu nahoru a na mě tak spadnou první paprsky. Usměv se mi vytváří na tvářích a najednou mi je líp. Vzhlédnu do nebes a tichým hlasem řeknu: "Konečně jsem tě pomstila. Doufám, že se ještě potkáme Matyasi."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama