Wolf´s dream - 9. kapitola

26. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Náš dům - náš veliký, krásný dům, plný čerstvého vzduchu a vůně dřeva - je snad poprvé plný. Plný lidí!
Jsou všude, všude jsou slyšet jejich hlasy, radostný smích a hádky, všude cítím jejich vůni, spoustu voňavek, lidský pot. Vzduch je najednou o dost těžší, dusnější, protkaný desítkou nádechů a výdechů za minutu.
Je to úžasné a děsivé zároveň. Mám strach kamkoliv se pohnout, do kohokoliv vrazit, ale kdykoliv se to stane, někdo se ke mně s úsměvem otáčí: "Ahoj, ty jsi Sia? To je nádherný dům!"


Jenom kývám hlavou, usmívám se a pokouším se odpovídat jak nejlépe umím. Brzy můj hlas nabere na jistotě, mluvím hlasitěji, sebevědoměji a nebojím se říkat delší věty. Najednou mluvím o nepodstatných věcech, líčím lidem naprosto vymyšlené události našich vymyšlených životů.
"Přistěhovali jsme se z Kanady," líčím a usmívám se jako kašpárek, který právě vyskočil z krabičky, "už nějakou dobu jsme snili o životě v Americe, takže když tu Nathae dostal pracovní místo, hrozně rádi jsme tu začali budovat nový domov."
Ne všechno z toho, co jsme lidem tvrdili, byly lži. Nelhali jsme, když jsme říkali, že jsme sirotci, že nás Drea a Nathae adoptovali a hodili nám záchranná lana, když jsme se začali topit. Nelhali jsme o tom, jak se navzájem podpíráme, jak moc jeden pro druhého znamenáme a jak silné pouto mezi námi je.
Nelhala jsem, když jsem říkala, jak moc se těším na nové spolužáky ani když jsem mluvila o svých obavách, že nás nepřijmou mezi sebe, protože budeme ti noví. To, že budeme ti noví, které nesmí nikdo naštvat, protože by je v příští chvíli mohli roztrhat a sežrat, už samozřejmě nevěděl nikdo.
Den se krátil a utíkal tak zběsilým tempem, že jsem ho sotva stíhala zachytávat mezi prsty zmrzlými od neustále ledového pití. Ve vzpomínkách jsem nakonec měla jen změť desítky tváří, hlasů a slov. Tolik mi to připomínalo život před tím, než se ze mě stalo to, čím jsem dnes. Život plný hudby, tance a lidí. Bez starostí, beze strachu.
Polkla jsem knedlík, který mi narůstal v krku a znovu se vydala pro něco k pití. Venku už byla skoro tma. Ve večerním šeru se líně pohupovala mlha a na terase vzadu na zahradě sedělo několik lidí. Někteří z nich kouřili, jiným od úst stoupaly malé obláčky páry a chvěly se v mírném větříku.
Vyšla jsem ven. Zima mi okamžitě začala zalézat pod kůži a tak jsem si nahá ramena objala rukama a roztřesená náhlým chladem vydechla. Vzduch byl překvapivě hladký, sametový a sladký, okořeněný cigaretovým kouřem a přicházejícím podzimem. Na chvíli jsem jen zavřela oči - okamžitě se ozval vlčí čich a já najednou ucítila mnohem, mnohem víc. Je to jako když hrbolatému, nerovnému světu obrousíte hrany. Už je jen krásný, nekomplikovaný a jemný na dotek.
"Ahoj," ozve se vedle mého ucha známý hlas. Darren stojí za mnou o něco dřív, než bych čekala, ale celou tu dobu jsem poslouchala jeho tiché našlapování. Stále se lišíme, probleskne mi hlavou, ale zaženu tu myšlenku někam hluboko do pozadí své mysli.
"Ahoj," odpovím nevzrušeně a usměju se. Pohledem sklouznu po jeho plavých vlasech, ve tmě podivně se lesknoucích očích a ostře řezaných lícních kostech. Na chvíli zaváhám, než udělám krok blíž k němu.
"Dáš si něco k pití?" zeptá se a nabídne mi rámě. Musím se nad tím gestem pousmát, přikývnu a poslušně se do něj zavěsím. Darren se pohybuje s nehranou jistotou, jeho výraz je ale nečitelný.
Usadíme se na baru, vedle sebe a Darren objedná něco k pití. Něco šeptá barmance, kterou jsme najali, ta se na něj usměje a zrudnou jí tváře. V příští chvíli před námi leží sklenky s pitím.
"To je alkohol," zamračím se, jen co sklenku přitáhnu blíž k ústům a v nose mě zalechtá zápach, který se nedá s ničím splést. Najednou si připadám nesvá - ne, že bych nikdy na nějaké diskotéce nebo párty u někoho doma nic nepila, ale teď mi to přijde úplně jiné.
"Ale no tak, Sio, chceš říct, že jsi za celý ten večer nic nepila?" Je to jako facka. Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?
"Jsi opilý," hlesnu a už to nezní ani moc překvapeně. Nakrčím nos a pak se taky napiju. Alkohol smíchaný s nějakým džusem skoro není cítit, ale téměř okamžitě ucítím teplo, které se mi jako jed rozlévá hrudí.
Brzy se svět zůží na těch pár metrů, co mě a Darrena dělí od sebe, jakobych nebyla schopná vidět a slyšet nikoho jiného. S každou sklenkou padají hranice mého studu a zábran a zmenšuje se vzdálenost mezi námi.
Smích. Slzy. Moje slzy.
Ach... to je od smíchu. Potom se natáhnu a rukou prohrábnu Darrenovi vlasy. Jeho prsty se propletou s mými, ale nic necítím, jen otupělost, výbuchy smíchu zadušené v hrudi, jako motýli uvěznění ve skleněné láhvy.
Je to jako tehdy, když jsem se poprvé proměnila. Ta samá bezmoc, naprostá neschopnost ovládat svoje tělo, svoje myšlenky a slova. Ale stále jsem člověk. Stále funguji, jako bych byla na baterky.
Někam jdeme. Usedáme na měkký gauč v obývacím pokoji. Už je tu skoro prázdno, okna jsou dokořán, aby odtud uniknul ten dusný vzduch, který mi brání popadnout dech. Zakloním hlavu, dýchám trhavě, děsí mě tlukot vlastního srdce, každým centimetrem mého těla lomcuje horečka.
Jediné co vidím, jsou Darrenovi oči. Jiskřičky topící se v černém moři opilosti, v matném nekonečnu, v kterém musím každou chvíli utonout. Naklání se blíž, jeho dech mě šimrá na rozpálené kůži, zrak zahalí tma.
Dokud mě nepolíbí, nejsem si jistá, co to vlastně děláme.
Ale ta jediná vteřina stačí k tomu, abych naprosto vystřízlivěla a zároveň se propadla ještě hlouběji.
Rukama mě obejme kolem boků, rty k mým přitiskne s větším důrazem a já, aniž bych tušila proč, pootevřu ústa a začnu mu polibek oplácet. Obejmu ho kolem krku, přitáhnu se blíž, zamžikám do prázdné temnoty. Krev se mi vaří v žilách, srdce buší tak divoce, že to musí být slyšet všude kolem.
Když se ode mě zase odkloní, nemůžu dýchat. Plíce mám prázdné, ale žádný další nádech nepřichází. Darren sedící vedle mě se ležérně opírá o opěradlo sedačky a na kůži se mu leskne pot. Oči má matné a duté, skoro jakoby nebyly žádné city, které by se uvnitř něj odehrávaly.
"Sestřičko?" zašeptá, nakloní se blíž a rty mi přejede po klíční kosti.
"Ano, bráško?" hlesnu, zcela zbavená schopnosti se bránit, zavěsím se do jeho siluety tyčící se nade mnou jako temný mrak, z kterého musí každou chvíli začít pršet. Když mě znovu políbí, cítím úsměv na jeho rtech, jeho nenechavé ruce, jak mi přejíždějí po nahých rukou, po zádech a nohou.
Tma a ticho přijdou dřív, než odezní poslední Darrenovi polibky. Ztratím se a celé hodiny bloudím sem a tam, zmatená sama sebou a vším, co se během tak krátké doby stalo. V uších mi hučí, stále slyším křik, který neexistuje. Chci zmizet, ale nedokážu se ani pohnout. Chci zapomenout, ale za každým rohem mého vědomí čeká Darren, oči matné a skoro bez života, a natahuje ke mě ruce. Slepě se točím v kruzích, vím, že bloudím, ale kromě něj není nikdo, koho bych se mohla zeptat na cestu. A tak se k němu pořád vracím. Protože mu nemůžu uniknout - je ukrytý v každé myšlence, pečlivě zahrabaný hluboko uvnitř, vrytý pod mojí kůží, vrytý do masa.
A potom konečně přijde milosrdné prázdno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama