Wolf´s dream - 8. kapitola

22. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Jsou věci, které nás mohou stejně dobře spojit, jako rozdělit navždy. Věci, u kterých nevíte, jestli slepí to chatrné pouto, které tak úzkostlivě budujete, nebo zničí to málo, co se zničit dá.
Někdy to prostě musíte zkusit a riskujete. Někdy prostě chcete být alespoň na chvíli sobečtí a zaslepení svojí vlastní touhou po něčem, o čem sníte už dlouho.

Možná jsem se nechala zaslepit naschvál. Možná jsem prostě chtěla zavřít oči a nevidět krutou realitu, která se nám všem vznášela nad hlavou jako temný mrak, z kterého mělo každou chvíli začít pršet. Dál jsem pod ním stála a upýrala oči k nebi. Volala jsem vítr, aby ty mraky roztrhal. Volala jsem slunce, aby ukázalo svoje jasné světlo a dalo nám trochu tepla. Třeba se ten mrak vypaří, zmizí a bude pryč. A třeba taky ne.
Škola. S vidinou školy jsem se rozloučila už tak dávno. Připadalo mi téměř nereálné, že bych se tam mohla ještě někdy vrátit. Prostě usednout do lavic, poslouchat učitele líně sedícího za katedrou a o přestávkách se smát s lidmi. S normálními, neškodnými lidmi, které jsem znala dřív.
Jenže teď, teď se všechno změní. Všecičko, co mám se může propadnout do hlubin světa a všech moří, může se to rozplynout jako pára nad hrncem. A nezbude mi nic. Nám všem nezbude nic.
"Stojí to za to riziko," zasmál se Erik zvonivě, když mu Darren nadšeně říkal to, co vtloukal do hlavy mě. Byl tak přesvědčivý, tak zanícený, pokud něco opravdu chtěl a bylo těžké mu odporovat, když ani jeden z nás netoužil po ničem jiném. Lauren, Erik i já jsme se nechali strhnout tou prudkou vlnou naděje. Nechali jsme se vtáhnout přímo do středu vulkánu jako do tlamy hladového žraloka.
Ale ať jsem proti tomu bojovala ze všech svých sil, nakonec vyhrála ta sobecká část mého já.
"Jsem s váma," stiskla jsem Lauren rameno a ona mě objala tak prudce, až mi to vyrazilo dech.
Bylo to to samé, jako bych souhlasila, že půjdu vyskočit z letícího letadla bez padáku, ale v tu chvíli jsem si byla skoro jistá, že dopadnu na všechny čtyři jako kočka, udělám ve vzduchu pár elegantních salt a život půjde dál bez jediného rozdílu.
Nejhorší na tom všem bylo, že Drea a Nathae s tím souhlasili.
Nadchlo je to stejně jako nás všechny, Drea radostně plánovala, jaký skvělý život budeme mít, šťastně se usmívala a Nathae s ní ochotně zařizoval všechno, co podle ní bylo nezbytně důležité. Neuniklo mi, že je z toho stejně rozpačitý jako já, že si drží odstup a ve tváři se mu odrážejí všechny ty nevyřčené obavy. A tak to byl najednou zase on, komu jsem se mohla svěřit beze strachu, že to nepochopí.
"Nevyjde to," povzdechla jsem si ztěžka jednoho dne ráno, "možná, že ostatní to zvládnou, ale já nemám dost silnou vůli."
"Musíš si víc věřit," usmál se Nathae smutně.
"Já vím. Ale co když se prostě naštvu a proměním se? Co když někomu ublížím? Co když mě ta bestie ovládne a já budu zamčená uvnitř jako tehdy, když jsem…," hlas se mi zlomí v půlce věty, ruce zatnu v pěst, abych nějak překonala bolest, která mi jako prudký jed proniká přímo do srdce.
Tenhle boj sama se sebou vedu od začátku června. Den co den držím na uzdě vlka, úzkostlivě krotím každičkou známku agrese a zlosti, která se ve mně rodí. Ale stále mám strach. Strach tak silný, že nemůžu spát a jíst. Pronásleduje mě na každém kroku, každou minutu každého dne, tahá mě za rukáv trička a našeptává mi do ucha.
Když utečeš, nikomu se nic nestane, slibuje líbezným hláskem. Není to možné, Sio, vždyť to moc dobře víš. Nedokážeš to. Naštvou tě a vlk si k tobě najde cestu. Ovládne tě a ty z nich naděláš sekanou. Vždyť už jsi to zažila.
Ano. Zažila jsem to.
Třeba je právě tohle moje výhoda. Třeba právě díky tomu budu silnější, než dřív a třeba se dokážu ovládat. Budu opatrná. Budu našlapovat jako na tenkém ledě a doufat - ne, přímo se modlit, abych se nedostala na šikmou plochu… Protože led je kluzký a není žádná cesta zpět.
"Nebudeme to podceňovat," oznámila Drea pevným hlasem, "budeme trénovat situace, ve kterých máte tendenci se proměnit a je riziko, že někomu ublížíte. Neříkám, že to bude lehké a dokážete to hned, ale už jsme dokázali překonat těžší překážky, ne?"
Ano, dokázali. A dokážeme to znova.

Dva týdny před začátkem školního roku jsme všichni vyrazili do obchodního domu na konci města. Po roce a půl jsem na kůži cítila ten důvěrně známý klimatizovaný vzduch a chlad na kůži, slyšela jsem stovky hlasů proměněných v pohý šum, trhané ozvěny, které se navzájem prolínají do ztracena.
Všechno bylo úplně stejné a zároveň úplně jiné, než jak jsem si to pamatovala. Srdce mi divoce tlouklo, dech jsem sotva popadala a v žilách mi pulsoval adrenalin. Lauren svírala moji ruku tak křečovitě, až jsem v ní úplně ztratila cit.
Nakupovali jsme. Snad všechno, co nám přišlo pod ruku jsme házeli do nákupního vozíku, fascinovaně jsme zkoumali všechny ty staronové věci, jako poklady, které za každou cenu musíme objevit. Bylo to tak kouzelné, že jsem na vlka číhajícího pod povrchem dočista zapomněla. A on se neozýval.
Celou dobu klidně pospával, jen občas, když jsem se nadechla, vzduch voněl jinak a k mým uším doléhala slova a zvuky, pro lidské ucho neslyšitelné. Ani ostatní neměli žádný problém a pokud ano, nedali na sobě nic znát. Až když jsme dorazili domů, téměř okamžitě jsme se nechali ovládnout a společně, jako smečka, pospolitá a navzájem propojená, jsme vyrazili do lesa, nechat zvíře, aby si protáhlo nohy a nadělalo trochu toho nepořádku.
O den později jsem poprvé potkala medvěda. Běžela jsem lesem, očichávala stromy a zemi pod sebou, když jsem zachytila jeho stopu. Byl výrazně cítit, jeho vůně - možná spíš zápach - mě lechtala v nose a já nedokázala odolat a vydala jsem se za ním. Neměla jsem strach, moje zvědavost a vlkovo prudké vzrušení mě zcela ovládlo.
Netrvalo dlouho a medvěda jsem objevila. Mířil k řece, kolébavým krokem pospíchal kupředu, zřejmě celý vyhladovělý a žíznivý. Byl to mohutný samec, kdyby se postavil na zadní, určitě by měl i dobré tři metry, přesto jsem ale cítila, že je ještě mladý. Pozorovala jsem, jak se dohoupal až k řece, chvíli postával na břehu a potom se jedním skokem rozplácl ve vlnách. Hltal vodu a plácal se na mělčině a po pár minutách začal lovit ryby.
Skoro hodinu jsem ho pozorovala, vytrvale bořil čumák do vody a spokojeně mručel, když se mu povedlo nějakou rybu ulovit. Zastyděla jsem se, že původně jsem ho chtěla sežrat a vydala se na cestu zpět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Ohodnoť 8. kapitolu jako ve škole

1 0% (0)
2 0% (0)
3 0% (0)
4 0% (0)
5 0% (0)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama