Wolf´s dream - 7. kapitola

19. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Do mého pokoje pronikají zářivé sluneční paprsky a odrážejí se o ostré kovové hrany mojí postele. Rána konečně bývají chladnější a snesitelnější, než zbytek dne. Je srpen a přesto, že jsme poměrně dost na severu, počasí je horké a dusné. Příroda během léta ztratila původní jasně zelenou barvu a během posledních pár týdnů zešedla a začala výrazně ztrácet na síle. Slunce žhnulo příliš jasně a prudce, vysávalo sílu z rostlin i zvířat.

Dnes v noci poprvé po několika týdnech znovu pršelo.
Ve vzduchu je cítit téměř hmatatelná změna. Není to jen v počasí, které zřejmě definitivně odstrčilo léto a na řadu se prodírá podzim. Je tu ještě něco a ačkoliv to něco mám přímo před nosem, nejsem schopná přijít na to, co to je.
Pomalu vstanu a několikrát projdu po pokoji. Světlé jasanové dřevo pokrývající podlahu mě studí do bosých nohou a stále ještě z něj sálají vlny života. Po té, co jsem se musela přestěhovat k Natheovi a Dree, jsem si pokoj mohla vybavit podle svých představ. Byl to jeden z mnoha vstřícných kroků, který udělali, abych se tu cítila jako doma. Přesto jsem ale pokoj nechala tak, jak byl už dřív, než jsem přišla. Bylo mi líto masivních dřevěných skříní i všeho ostatního, co tu bylo. Dřevo bylo vlastně všude - na podlaze, na jedné ze zdí, dřevěný byl i všechen nábytek, kromě postele a růžovo-zeleného křesla v rohu. Bylo tu tolik světla! Nedokázala jsem pochopit, kde se všechno to světlo bere. Proudilo pokojem tak živě a hmatatelně, jediným pohybem dokázalo vymazat všechnu tu hlubokou temnotu v mém nitru, rozjasnit mi úsměv na tváři a zahřát mě u srdce.
Bylo zvláštní, mít najednou místo, kde se cítím v bezpečí, ať se děje cokoliv, kde se cítím doma. Znala jsem každičký kout toho pokoje, znala jsem jeho jemnou jasmínovou vůni a taky vůni všudypřítomného dřeva, která se vznášela vzduchem.
Zrovna když se obléknu a chystám se sejít dolů do přízemí, někdo zaklepe na dveře. Polekaně sebou trhnu a očima zalétnu k hodinám na zdi. Jediný, kdo ke mě do pokoje chodívá, je Lauren, ale vzhledem k tomu, že je sotva půl osmé, předpokládám, že ještě spí.
"Ano?" zahalekám a rychle si zastrčím za ucho pramen vlasů. Je to jeden z těch pohybů, který během dne opakujete stále dokola ve chvílích, kdy nevíte co dělat a jste nervózní. Což bývá často.
Mezi škvírou mezi dveřmi a zdí se objeví Darrenův obličej, trochu zmatený a nejistý, přesto se ale pokouší o úsměv. "Ahoj," ušklíbne se, "můžu dovnitř?"
"No, jo, jasně."
Darren otevře dveře dokořán a jedním plynulým pohybem se ocitne vevnitř. Stejně ladně za sebou zase zavře a s nečitelným výrazem se otočí ke mě. Je to snad poprvé, co je u mě a mě se zdá téměř nepatřičné, aby tu jen tak stál a beze slova se rozhlížel kolem sebe.
"Potřebuješ něco?" pokusím se o bezstrarostný tón, stejně se mi ale zdá, že to zní upjatě.
Darren se zhluboka nadechne, než promluví: "Chtěl jsem... totiž, Sio, chci se zeptat, co bys říkala na... na to kdybychom zase chodili do školy?" Poslední část věty vychrlí tak rychle, že chvíli přemýšlím, jestli se mi to jen nezdálo. Usoudím, že ne. Darren stojící uprostřed mého pokoje je stejně skutečný jako všechno ostatní a tak jsem si asi ani tu otázku vymyslet nemohla.
"Cože?"
"Jen klid," začne Darren, ruce si zastrčí do kapes džínů, ale hlas se mu znatelně chvěje při každém dalším slově, "napadlo mě, teda nás, že bychom zkusili chodit do školy - tak jako dřív! Jako předtím!"
Je těžké, nenechat se alespoň na chvíli strhnout nadšením v jeho hlase, nezačít pobíhat po domě a plánovat si normální, lidský život plný běžným starostí, jako jsou domácí úkoly a hádky s učiteli. Na chvíli jsem si skoro jistá, že bych to zvládla, že by to bylo snadné, prostě si najít kamarády, začít studovat, chodit ven mezi lidi. Jenže tíha reality na mě dopadne celou svojí váhou a já jen stěží bojuji s návalem žalu, který se mi rozlévá od srdce do celého těla.
Nejsem připravená. Ještě dlouho nebudu připravená vyjít do ulic města, klidně se procházet po obchodech aniž bych čekala, kde se co šustne a ze mě se stane příšera odhodlaná všechno zničit. Přestože zvíře v mém nitru se za poslední rok naučilo se mnou vycházet, stále ještě zkoušelo proniknout ven a ovládnout mě. Alespoň na chvilku, alespoň na pár minut, kdy bude svobodné - ten vlk o to dokázal bojovat celé týdny, měsíce a klidně i roky.
"Proč mi tohle děláš?" zeptám se přišrceně, v návalu zoufalství se posadím na rozestlanou postel a ruce zabořím do peřin, abych zakryla, jak moc se mi třesou.
"Sio, věř mi. Dokážeme to - já, ty, Lauren a Erik. My všichni to dokážeme. Společně," slibuje a v čokoládových očích mu jiskří. Pochoduje po pokoji, zatímco mluví a nechává sebou zmítat vším tím naivním vzrušením. Bylo by krásné, mu uvěřit. Bylo by o tolik jednoduší se alespoň na chvíli nechat strhnout tím vším roztouženým zmatkem v nás.
Dlouhou dobu je ticho. Darren stále chodí sem a tam a já si všimnu, že je bosý. Jeho chodidla vydávají podivný zvuk pokaždé, když dopadnou na podlahu. Občas se na mě podívá pohledem plným výčitek, ale taky naděje a pochopení.
"Co na to říká Drea a Nathae?" zašeptám nakonec myšlenku, která mi tepe v hlavě několik posledních minut jako malé výstražné zařízení, které hlásí přítomnost bomby. Ta bomba vybouchne, je to jen otázkou času...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama