Wolf´s dream - 5. kapitola

12. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Říká se, že nejdřív musíme něco ztratit, abychom potom získali něco nového. Je jen na nás, jak moc jsme ochotni riskovat kvůli vidině něčeho, po čem toužíme. Ať už je to cokoliv.
Jenže já nic nového nechtěla. Nikdy jsem si nestěžovala na život, který jsem měla. Nikdy ne nahlas. Netoužila jsem po životě jinde s někým jiným a dost možná bych odmítla, kdyby mi to někdo nabídl. Ale mě se nikdo nikdy neptal... nikdy předtím a tak ani tehdy ne.

Ztratila jsem život, který jsem měla i lidi, o kterých jsem byla přesvědčená, že jsou moje rodina. Ta jistota je den ode dne menší a menší, protože rodina, kterou mám teď je jiná. Silnější a pevnější. Spojená momenty, které mi kdysi připadaly cizí. Chvílemi, kdy se vracím zas a znova i když můžu odejít. Pocitem, že nemusím utíkat a můžu mluvit a oni budou naslouchat a nebudou mě soudit.
Uplynul už víc než rok od toho dne, kdy jsem se poprvé proměnila a moji rodiče za to museli zaplatit životem.
Drea a Nathe mě odvezli daleko od domova. Celou cestu v autě a pak ještě několik dní jsem prospala. Pamatuju si to jako v mlze, jen úryvky, které dohromady nedávají žádný smysl. Slova, která se ne a ne poslepovat dohromady. Drea, jak se nade mnou naklání v autě, její chladné ruce, jak mi občas přejedou po hořících tvářích. Natheův hlas - tichý a důvěrný, plný nepoznaného klidu. Jak mě zkoušel postavit na nohy, ale já to nedokázala. Silné ruce zvedající mě do vzduchu, něčí krok a pak tma. Dlouho to byla jen tma.
Tři měsíce jsem žila jen v tom jednom pokoji, který byl už od prvního dne můj. Měl být můj ještě dřív, než mě vůbec poznali. Většinu času jsem jen spala, nebo vysedávala na posteli a snažila se pochopit, kde se ve mě bere všechna ta nekonečná únava. Jediný, kdo za mnou chodil, byla Drea.
Vždycky zaklepala na dveře a váhavě otevřela. Chodila z různých důvodů - s tálířem s jídlem, aby otevřela okno a pustila tam vzduch. Stále častěji mi nosila spousty knih, tuny papírů a sešitů a taky tužky, pastelky a fixy. Sedala si na postel ke mě a mluvila. Její hlas se nesl tichem, naplňoval to prázdno a já ho slyšela i když už dávno byla pryč.
Nevím jak poznala, že už jsem připravená. Prostě jednoho dne odešla a ty dveře zůstaly dokořán. Zjistila jsem, že nejsem tak sama, jak jsem si myslela, že ticho není tak tíživé, když ho vyplňují lidské hlasy a smích. V tomhle domě se ozývalo spoustu hlasů a taky spoustu smíchu. Někdy kolem mých dveří prošel Nathe a pak ještě jiní lidé, jen o něco málo starší než já. Plaše jsem pozorovala jejich tváře, stavbu těla a to, co zrovna měli na sobě. Občas nahlédli dovnitř a zachytili můj pohled. Zatímco já vyděšeně lapala po dechu, na jejich tvářích se rozlil úsměv.
A pak už jsem se nedokázala dál schovávat.
Když jsem se toho dne probudila, bylo sotva šest hodin ráno. Rána bývala nejtěžší z celého dne, protože všude bylo ticho a tma. Jediné, co jsem většinou slyšela, bylo tikání hodin a zvuky zvenčí, které byly příliš nejasné a matoucí, než abych jim mohla porozumět. Opustit pokoj bylo nezvykle obtížné. Obtížnější, než by si kdo vůbec myslel.
Ale dokázala jsem to.
Zjistila jsem, že dům, ve kterém teď žiju, je velký a prostorný. Místnosti byly vzdušné a světlé, plné dřevěného nábytku a obrazů na stěnách. Většinou šlo o abstraktní umění, cákance na plátně a nesouvislé čáry, kruhy a všelijaké geometrické tvary. Jen v chodbě v druhém patře, kde byl můj pokoj, jich bylo nespočet, jeden vedle druhého, každý jiný, každý originál. Bylo v nich něco nezvyklého a krásného.
Rána se proměnila v dobu, kdy jsem bloudila po spícím domě, nahlížela do dveří pokojů, dotýkala se stěn a vyhlížela z oken. Ale než jsem se odvážila sejít dolů do přízemí, trvalo to ještě pár týdnů.
Bylo zrovna kolem šesté ráno, když jsem poprvé nahlédla do kuchyně propojené s velikým obývacím pokojem. Překvapilo mě, že u stolu seděl Nathe, hlavu podepřenou rukou, na sobě tílko a obyčejné džíny. Podíval se na mě stejně nejistě, jako já na něj a jeho černé oči se podivně zaleskly.
"Ahoj," pokusila jsem se o přátelský tón. Tehdy to bylo poprvé, co se na mě Nathe usmál a já se posadila na židli vedle něj. Bylo lehké, začít mu důvěřovat a ještě lehčí začít s ním mluvit. Najednou mi jeho oči přestaly připadat děsivé a zvykla jsem si na jeho zkoumavý pohled.
Rána jsme trávili spolu, seděli jsme v kuchyni a mluvili. Já o strachu, bolesti a víčitkách svědomí. On mi povídal o Dree, o Erikovi, Lauren a Darrenovi - ty tři našli stejně jako mě. Dali jim nový domov, aby bestie žijící hluboko v nich nezačala zabíjet. Utvořili novou, trochu zvláštní rodinu. A já teď byla její součástí.
Když jsem u nich bydlela půl roku, naučila jsem se mluvit se všemi. S Nathem a Dreou to bylo nejlehčí, brzy se se mnou začala bavit Lauren. Byla jen o rok starší než já, ale svojí inteligencí vyčnívala nad všechny ostatní. Měly jsme toho hodně společného a tak jsem ji brzy začala chápat jako sestru. Nikdy se mnou moc nemluvila, daleko radši jen mlčky poslouchala, kývala hlavou a stále se mě dotýkala. Stačilo jí, když seděla dost blízko mě, aby se její ruka dotýkala té mojí, nebo že si mohla položit hlavu ke mě na rameno. Potom jen zavřela oči a vydržela hodiny nehnutě sedět.
Darren a Erik do mého života vstoupili jako po špičkách. Ze začátku to byli jen tiší pozorovatelé a já jsem se jim vyhýbala. Přišlo to nějak samo, bez velkých slov nebo dlouhých rozhovorů.
Nejblíž jsem si byla s Darrenem. I on měl za sebou to co já. I jeho rodina zaplatila životem za jeho odlišnost a on zůstal sám s nálepkou vraha. Stejně jako u mě, i u něj si to Drea vyčítala a dávala si to za vinu. Nechápala jsem.
Až jednoho dne mi vysvětlovala, že kdykoliv se někdo nový poprvé promění, ona to vycítí. Všechno prý přichází postupně, krůček po krůčku vidí naše tváře, naši proměnu a místa, kde se to má stát. Měla pocit, že je zodpovědná za naše činy, protože o nich věděla ještě dřív, než my sami.
U Darrena přišla příliš pozdě - jeho rodiče i malá sestra už byli mrtví. Darren se navíc v průběhu následujících měsíců stále dokola pokoušel vzít si život za to, co jim udělal.
Bylo to teprve podruhé, co se Drea - už tehdy vdaná za Nathea - rozhodla někoho vzít pod svá ochranná křídla. První byl Erik, u kterého to stihla dva dny před jeho proměnou. Nejdřív je oba nenáviděl, protože byl přesvědčený, že mu vzali rodinu a zničili život. Netrvalo to dlouho, než zjistil, jak silný vlastně je.
U Lauren se to Dree povedlo tak tak. Zrovna se proměnila, když Drea našla dům její babičky a vtrhla dovnitř. Získat nad Lauren kontrolu bylo těžké a odvézt ji ještě těžší a od té doby byla Lauren zamlklá a plachá.
Často přemýšlím, jestli na mém srdci zůstaly stejné šrámy, jako na srdcích ostatních. Všichni jsme byli jiní. Každý z nás našlapoval jako na tenkém ledě, dlouho do noci jsme nespali a ochraňovali si svá malá tajemství. Poslední kousky lidskosti, které nám zbyly. A přesto jsem nedokázala mlčet a schovávat to, co cítím. Dřív jsem nikomu nepovídala o tom, co mě právě napadlo a co mě trápí. Najednou je kolem mě tolik lidí, kteří jsou připraveni naslouchat.
Bylo to poprvé, co jsem nikdy nebyla sama. Všude, za každým rohem, na každém kroku, čekal někdo, kdo ke mě natáhl ruku, připravený mě vytáhnout vzhůru ke světlu.


Další kapitola vychází ve čtvrtek 15.8. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama