Wolf´s dream - 4. kapitola

8. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Nejdřív jsem přesvědčená, že se mi to zdá. Přijde mi hloupé kvůli tomu otvírat oči, obzvlášť teď, když se mi konečně povedlo je zavřít. Je zbytečné se zvedat a jít dolů, protože až to udělám, něco hrozného se stane a já už s tím nic neudělám. Zjistí, co jsem udělala. A odsoudí mě.

Bude zbytečné se obhajovat a snažit se je přesvědčit, protože lidé už jsou takový. Nezajímá je, že nic na světě by neudělalo takovouhle spoušť, obzvlášť pak ne člověk.
Jenže zvonění nepřestává, vytrvale útočí na moje uši, drnčí mi v hlavě a já už vím, že to není sen.
Nevím, jak a kdy se zvednu a sejdu dolů ze schodů. Před dveřmi stále ještě váhám, přejíždím po klice a se zachvěním poslouchám to tiché cvaknutí, jak se dveře otevírají. Do nosu mě udeří chladný podzimní vzduch, který je cítit po dešti a mlze. Od úst mi okamžitě začne stoupat pára.
Za dveřmi stojí on. Je vysoký, štíhlý a svalnatý. Neuniknou mi jeho široká ramena a ostře řezaná tvář. Je na něm něco podivně, nezvykle krásného a jde z toho hrůza. Až později si všimnu, že jsou to oči. Jsou to ty nejčernější oči, jaké jsem kdy viděla - mezi duhovkou a zornicí není vidět žádný rozdíl, žádný přechod.
"Dobrý den," polknu ztěžka a vzhlédnu, abych se mu podívala do tváře. Jeho výraz je stále stejný. Nepřítomně hledí na dveře do obývacího pokoje a v matných očích se mu odehrává něco, čemu nerozumím.
Jindy - v běžný den, po návratu ze školy a hádce s rodiči, ke které by se určitě našel nějaký důvod - bych si ho nedůvěřivě prohlédla, možná se ho zeptala co se děje a pak za ním zabouchla dveře. Jenže tohle není běžný den a otázka, co se děje, rozhodně není na místě. Vím to dobře. Moc dobře.
"Nathe? Je to ona?" ozve se za ním energický ženský hlas a mě je od první chvíle povědomý. Pohledem okamžitě střelím za něj, v hrozivém očekávání, co uvidím.
Je vysoká, rozhodně vyšší než já. Má atletickou postavu běžkyně, dlohé nohy a štíhlý pas. Téměř okamžitě je mi jasné, že je to ta, co mi volala, jakoby její hlas přesně vystihoval, jak vypadá. Úzká brada, plné rty a veliké zářivé oči, které na sebe strhují veškerou pozornost.
Než si ji stihnu prohlédnout, stojí ve dveřích vedle něj, ruku položenou na jeho rameni. Po rtech jí přelétne starostlivý úsměv, který zřejmě patří mě a pak konečně promluví: "Ahoj, jsem Drea."
Chci odpovědět, ale hlas mi selže a tak dál mlčky stojím a přemýšlím, jestli jim nezavřu před nosem a neschovám se někam hodně hluboko do domu. Čím víc to ale chci udělat, tím hloupější mi to připadá.
"Nathe?" zaslechnu znova Drein hlas, tentokrát je plný lítosti a tak tichý, že ho sotva postřehnu. Zlaté vlasy se jí rozlétnou kolem obličeje, když k muži vzhlédne a on jí pohled konečně oplatí. Napadne mě, jestli bych ustála pohled jeho černých očí, zvlášť tak pronikavý a tvrdý, jako byl ten jeho.
"Je to ona? Děje se něco?" vyptává se, oči stále upřené na jeho tváři. Vyděsí mě její nejistotou podbarvený hlas a když Nathe zavrtí hlavou, na chvíli mě zcela polkne panika.
"Ona," řekne Nathe tlumeným hlasem, "je silná. Hodně silná."
Nevím, jak zareagovat. Nemám tušení, o čem tu mluví ani kdo jsou. Dost možná je to nějaký omyl, nebo už zjistili, co jsem provedla a chtějí mě v tom vymáchat, abych se nemohla bránit. Jenže se pletou - já se bránit nebudu. Proč taky? Je jasné, že jsem to udělala já a svoji vinu ponesu. Je to jen malý trest za to, co jsem udělala lidem, kteří mi dali život.
Slyším Dreu, jak něco neslyšně mumlá a její ruka pomalu přejíždí po jeho rameni, jakoby ho chtěla uklidnit. Když na mě znova pohlédne, působí stejně jistým a uklidňujícím dojmem, jako když mi volala.
"Kdy se to stalo?" vybalí na mě bez jakékoliv zástěrky, tak formálním hlasem, že chvíli mám pocit, že stojím na pokladně v obchodě a ona se mě ptá, jestli je to všechno, co chci koupit.
Ticho, které nastane potom, je nesnesitelné. Oba dva si mě obezřetně prohlíží a já zase civím na ně, pořád tak nějak doufám, že odejdou a dají mi pokoj. Zrovna když Drea znovu otevře ústa, aby něco řekla, přinutím se mluvit: "Bylo to... Bylo to dnes."
"Jsou - jsou naživu?" upírá na mě svoje zářivé oči. Všimnu si, že jsou šedé s lehkým nádechem modré a zorničky má neuvěřitelně rozšířené.
Nathe odpoví dřív než já, stiskne jí ruku a ona se slabě, sotva viditelně zachvěje. Trvá to sotva pár sekund, než se jí na rtech znovu objeví ten milý úsměv, záda zase rovná jako pravítko, připravená na cokoliv.
"Pojď se mnou do auta, Sio," promluví ke mě, "Nathe se o všechno postará, žádný strach."
A já ji poslechnu. Nebráním se jejím hladkým rukám, které mi obemknou zápěstí a vedou mě k stříbrné toyotě. Nechám se usadit na zadní sedadlo a čekám, jak mi řekla. Přes zatmavená skla není vidět ven, i když se hodně soustředím. Jsem příliš zmatená a citově vyčerpaná, než abych přemýšlela a tak se o to ani nepokouším.
Musela jsem usnout, protože sebou polekaně trhnu, když se na sedadlo řidiče posadí Nathe a na chvíli mě pozoruje těma temnýma očima a já si připadám jako kořist. Drea pořád sedí vedle mě a teď mě vezme za ruku a pevně ji stiskne.
Prsty má chladné, štíhlé a dotýká se mě s podivným respektem a něhou. Opatrně mi odhrne vlasy z obličeje, zahlédnu její tvář a úsměv. Kdykoliv se na ni podívám, ten strach je o něco menší, a to mi stačí.
"Všechno bude v pořádku, věř mi," slíbí tiše. Věřím jí. Víc, než bych si kdy myslela, že je možné.


Další kapitola vychází 12.8. (pondělí) :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama