Wolf´s dream - 3. kapitola

5. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Nevím, kolik času uplynulo, když zazvoní telefon. Sedím u sebe v pokoji na posteli a hledím před sebe. Ještě před několika desítkami minut, možná i před více než hodinou, mi v hlavě divoce vířili myšlenky. Jenže teď už jsem tak otupělá, že nedokážu nic víc, než se poddat tomu sžíravému pocitu viny.

Při prvním zazvonění sebou polekaně trhnu a náhle jsem vzhůru i s lavinou myšlenek, které mě obklopí. Zamžikám očima ve snaze zjistit, co se děje. Telefon je v chodbě nahoře a neodbytně drnčí, dokud se se zasténáním nezvednu z postele a rezignovaně to nezvednu.
"Haló?" povzdechnu si. V obavách se otočím ke schodům do přízemí.
Jsou tam. Pořád tam dole jsou, leží na zemi přesně tak, jak jsem je tam nechala. Jsou prázdní a bez života, ale přesto se nedokážu smířit s tím, že už se nezvednou. Už nikdy mě neobejmou a už nikdy na mě nebudou křičet. Sama pro sebe mírně zavrtím hlavou a kousnu se do spodního rtu.
"Dobrý den," zaševelí do telefonu měkký ženský hlas, "můžu mluvit se Siou?"
Zaraženě váhám, co říct. Nakonec si odkašlu a s hranou jistotou se ohlásím: "Ano, to jsem já."
"Jsem Drea," ozve se sebejistě. Cítím v jejím hlase úsměv a radost, která ke mě proniká i skrz starou pevnou linku. Aniž bych ji kdy viděla, dokážu si živě představit její tvář a jiskřivé oči.
"Co potřebujete?"
"Nestalo se něco?" zeptá se otevřeně a já zalapám po dechu dřív, než si to stihnu rozmyslet. Slova mi zamrznou v hrdle a i přes všechnu snahu je nemůžu dostat ven.
"Uklidni se, žádný strach zlatíčko. Přijdu za tebou, ano? Všechno bude zase dobré," řekne tlumeným hlasem plným pochopení. Zmateně přikývnu a hovor je u konce dřív, než stihnu cokoliv dalšího říct.
Naplněná zmatkem a pronásledovaná vlnami nervozity v rukou svírám sluchátko telefonu ještě hodnou chvíli.
Je toho příliš. Matně vzpomínám na dnešní ráno, zatímco se sesouvám dolů k chladné zemi a nechávám sluchátko telefonu mrtvě viset ve vzduchu.
Máma přišla na mého pokoje. Vstala jsem a sešla dolů na snídani. Táta seděl a četl si noviny jako vždy, jeho čokoládové oči putovali po řádcích textu s neobvyklým soustředěním a občas si usrknul kávy. Při té vzpomínce automaticky zvednu pravou ruku a se zatajeným dechem si prohlížím ostrý střep, který se mi zaryl do dlaně.
Není velký, ale jeho přítomnost palčivě bolí. Protože je to důkaz. Důkaz, že to jsem vrah.
Stále ještě bez dechu přejedu po vyčuhující části. Sklo je ostré, ale ne tolik, abych se o ně ještě víc pořezala. Rukou mi projede prudká bolest. Zavřu oči a zvednu hlavu vhůru. Pokouším se střep uchopit tak, abych ho dokázala vytáhnout, ale klouže mi mezi prsty, které se mi neovladatelně třesou.
Pevně ho sevřu a škubnu směrem vzhůru. Před očima se mi zatmí a z pootevřených úst se mi vyklube tichý výkřik. Ruka mi zplihle visí opřená o pokrčené nohy a po prstech se klikatí pramínky jasně rudé krve. Přes uslzené oči si prohlížím ten malý kousek skla, zkoumám každý jeho hrot i hranu. Oči se mi klíží a víčka jsou s každou minutu těžší a těžší.
Polekaně sebou cuknu, když střep s cinknutím dopadne na podlahu a chvíli očima pátrám po chodbě. Světla ubylo a po zdech se kroutí táhlé stíny, které kopírují zákruty dokonale bílé záclony.
Sama pro sebe se hořce usměju a konečně upadnu do neklidného spánku. Pronásledují mě hrůzostrašné noční můry, probouzím se a zase usínám, ale ani tehdy se mé smysly nevzdávají reality.
A pak dole v přízemí zazvoní zvonek.


Doufám, že se líbilo! :)
Další díl vyjde 8. srpna
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama