Wolf´s dream - 2. kapitola

1. srpna 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

Máma zaječí, kroutí se u země a je z ní cítit panika. Něco takového jsem ještě necítila. Je to jako droga, která mě k sobě neovladatelnou silou přitahuje a já nejsem schopná jí odolat.
Čím víc křičí, tím větší je touha i tlak, který mě k ní pomalu, krůček po krůčku, sune. Táta šeptá stále dokola moje jméno jako tichou modlitbu. Jakoby ještě byla nějaká naděje.

Jenže není.
Monstrum, které se mnou doteď zmítalo, definitivně převezme nadvládu nad mým tělem - tedy, pokud se tohle dvou metrové, chlupaté zvíře, v jehož kůžu jsem se náhle ocitla, dá považovat za mé tělo.
Ostře zavyju a s nechutným uspokojením zaostřím na tátův obličej plný zděšení. Po čele mu stékají drobné kapičky potu, spodní ret se mu slabě chvěje a oči těkají po místnosti. Musí být zmatený. Musí mít příšerný strach. Určitě netuší, že před ním stála stojí ta samá osoba, jeho dcera. Určitě si je jistý, že tu zemře.
Jistota je krásná věc. Je jako pevná zem, která se vám nepodlomí pod nohama. A je vzácná.
Můj otec i má matka ji mají. Jaké štěstí, jaká náhoda. Jaká smůla.
Přední nohy prosmýknou dusný vzduch a s hrozivým zachvěním dopadnou zpět na zem, jen kousek od kuchyňské linky. Mámin křik se promění v usedavý, zoufalý pláč. Nikdy jsem ji neviděla takhle plakat. Schoulila se do klubíčka, celým jejím tělem prochází silný třes. Je tak slabá.
A potom, během pár vteřin, je po všem. Tesáky ostré jako břitvy se zakousnou do horkého masa a na jazyku pocítím kovovou pachuť vařící se krve. Zlostně mlátím hlavou sem a tam, abych se zbavila krve a všech těch odporně chutnajících částí těl. Pod jednou z noh něco křupne a do kůže se mi zaryje malé sklíčko. Tátovy brýle.
Překvapí mě, že něco tak malého může způsobit tak velkou bolest. Bestie zavyje s nefalšovaným zoufalstvím a několikrát se otočí po místnosti. Ocas, nohy i veliká hlava všechno kolem srovnají se zemí.
Už ji nedokážu zastavit, když vtrhne do vedlejší místnosti, zmítá sebou ze strany na stranu a ničí všechno, co pro mě ještě dnes ráno byl domov. Snažím se znovu začít ovládat, snažím se tak moc, až mi z toho třeští hlava, ale nejsem schopná se pohnout.
Naštěstí jsou dveře do chodby zavřená a tam se konečně musím zastavit. Proti mé vůli udeřím hlavou do dveří a pak ještě několikrát. Úporně přesvědčuji tohle šílené monstrum, aby mě poslouchalo a dělalo to, co chci.
Povede se mi to zničehonic, ale jsem děsivě neohrabaná. Ovládat tak veliké tělo je k zbláznění. Do vlčích očí se mi derou slzy. Pálí mě v očích a stékají po hrubé srsti až k zemi, kam dopadají společně s kapkami rudé krve, která se za mnou vleče jako závoj.
Žal ve mě narůstá náhle a divoce, plazí se mi po těle, chvěju se pod jeho náporem a dusím výkřiky, které se derou na povrch. Přes slzy nevidím ani na krok, pálí mě v očích a lechtají v koutcích úst. Skrčím se, aby ten tlak povolil, ale bez výsledku. Všude kolem je tak příšerný hluk. Praskot kostí skoro neslyším, ale znatelně ho cítím pod kůží spolu s narůstající bolestí.
Svět se však pomalu srovnává do normální velikosti. Už na něj nehledím z výšky, zase jsem malá, lidská. Zvednu ruce před obličej a rostoucí úlevou sleduju, jak lehké je pohnout prsty a sevřít ruku v pěst. Pomalu se otočím a po zádech mi běhá mráz.
Nic není na svém místě. Všechno je rozšlapané, poházené po zemi v šlápotách, které tu zůstali jako hrozivý důkaz, že ještě před pár minutami tudy procházela krvelačná bestie. Průchod mezi kuchyní a obývacím pokojem je rozbouraný a ze po zemi se válí cihly a spadaná omítka.
Váhavě nahlédnu dovnitř do kuchyně. A srdce v hrudi se mi zastaví.
Krev. Všude. Rudé cákance na zdích, podlaha pokrytá kalužemi ještě horké tekutiny. Stejně jako ve vedlejší místnosti, i tady nic není na svém místě, stůl je vzhůru nohama a chybí mu dvě nohy. Pohledem zastavím u linky, neschopná jediného slova. V krku mi uvízne knedlík, který se mi nedaří spolknout a nehty na rukou se mi zaryjí do nahých dlaní.
Jsou to moji rodiče. Jejich tváře, nebo alespoň to, co z nich zbylo, jsou obrácené vzhůru a v máminých očích je mrtvý klid. Její rudé vlasy jsou slepené do nepravidelných chomáčů, ústa zkřivená v němém výkřiku, skoro jakoby se ještě mohla zvednout a dát se k útěku. Ná tátu se nemůžu ani podívat. Do krku se mi nahrne žluč a tak tak se stihnu odvrátit dřív, než se pozvracím.
Nohy mi vypoví poslušnost. Sesunu se k zemi, stále ještě v šoku. Srdce se mi neklidně, třepotavě rozbuší a do plic se mi vrátí vzduch.
Zavřu oči. A jediné, co bych si teď přála je, je už nikdy nemuset otevřít.


Díky za přečtění, doufám, že se líbilo a omluvte gramatické chyby.
Na 3. kapitolu se můžete těšit 5.8. ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama