Jak jsem zatoužila po miminku, aneb co pro mě znamená tenhle blog

29. srpna 2013 v 13:00 | Lucka |  Náš svět
Dneska už si moc nepamatuji ten přesný důvod, proč jsem založila tenhle blog - blog s příšerným jménem, plný příšerných keců. Asi jsem chtěla začít znovu, smazat, co bylo a začít něco nového, něco lepšího.
Asi by mě ani nenapadlo, jak hrozně se toho o půl roku později chytnu a jak moc pro mě bude ta jedna hloupá stránka znamenat.




Můj blog - teď už náš blog, protože jsem nabídla spolupráci Wolfi a Michelle - je pro mě místo, kam se můžu chodit schovat, vypsat se a zapomenout. Přirostla jsem k němu jak mech ke stromům a kamení.

Přijde mi docela vtipné, jak jsem tento blog původně zamýšlela; jako stránku čistě neosobní, pouze o knihách... No, dnes je v ní kousek mě a taky ostatních adminek. A pro mě, pro mě žije. Dýchá a křičí, když na něj zapomínám. A pláče, když sedím a s hlavou v dlaních přemýšlím, jak jsem mu sakra mohla dát tak debilní jméno a jestli by nebylo lepší, hodit to všechno do koše a začít, už zase, od začátku.
Jenže už to nedokážu.
People leave you. Music never will.
Jsem hrdá, když vidím toho víc než půlroku celkem vzorné práce. Tenhle blog mě motivoval ke čtení spousty knih, ke spoustě myšlenek a taky k psaní. Jsem tady zakopaná já. To moje věčný hledání někoho, kým chci být a snad... snad i to, když jsem toho někoho našla. V rozepsaných byla, je a předpokládám, že i bude stovka rozepsaných blbostí, milion písmen a tisíc slov o tom, jak hrozně v prd*li si připadám.
Vždycky můžu jít a něco psát, něco tvořit, pro něco žít. Komu vadí, že je to jen malé postižené děcko, které se možná nikdy nenaučí chodit a mluvit? Komu vadí, že je s ním víc práce, než radosti?
Každý komentář, každá návštěva tady mě nesmírně těší... ale kdo to potřebuje? :) Umím být i bez toho, stačí mi, když si jednou sednu a budu procházet věci, které jsem napsala a cítila třeba právě dnes. Zůstanou tak v mé hlavě, v duši tohohle blogu... třeba navždycky.

P.S. Tenhle článek sloužil vážně spíš k vypsání se. Jen málokdy si uvědomuju, jak moc pro mě znamená něco tak malého, jako je tenhle blog. Ale miluju ho. Ať už má sebeblbější jméno, ať na něj třeba nikdo nechodí. Nevzdám se ho :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama