Wolf´s dream - 1. kapitola

29. července 2013 v 14:00 | Lucka |  Wolf´s dream

"Sio? Sio?! Vstávej sakra!" Mámin hlas prořízne ticho a v příštím okamžiku vrazí do mého pokoje jako vlna tsunami. Sotva do šera proniknou vlezlé paprsky slunce, když roztáhne závěsy, už zase letí ven a rozčileně něco brebentí.
Stačí, abych se podívala na budík na nočním stolku a je mi jasné, že zase zaspala a tátu nenapadlo ji vzbudit, takže má zpoždění jak ona, tak i já. Do podobných situací se dostáváme až úzkostlivě často a přesto není schopná koupit si budík, který zvoní o něco hlasitěji.

Otráveně se posadím na posteli a rozhlédnu se po pečlivě naklizeném pokoji. Koberec je bez jediného smítka a oblečení pečlivě naskládané ve vestavěné skříni na protější zdi. Na psacím stole jsou vyskládané šanony plné papírů, sešitů a časopisů a je skoro jisté, že jdou podle abecedy nebo barevné podobnosti.
Tohle nejsem já. Ale to nikdo neví. A tak to má být.
Povzdechnu si a pomalu se vydám dolů do kuchyně. Máma pobíhá sem a tam, rozhazuje rukama a připravuje mi snídani. Stále ještě mě udivuje, že během toho všeho stíhá uklízet tu spoušť, která za ní všude zůstává. Táta sedí u stolu, popíjí kávu a listuje v dnešních novinách. Působí to tak samozřejmě...
"Dobré ráno," usměje se na mě máma a zalije si kávu. Ve svém sytě žlutém županu doslova září a zrzavé vlasy jí poletují kolem úzkého obličeje. Je jasné, že je stále ještě rozčílená, ale jako obvykle se pokouší zachránit poslední zbytky rodinné atmosféry, o které pořád dokola mluví.
"Ahoj," zamumlám a posadím se ke stolu naproti tátovi. "Zase jsi zaspala?" zeptám se trochu zbytečně a znechuceně si prohlížím míchaná vajíčka, která leží přede mnou na stole.
"Samozřejmě," zamračí se na mě, "jako vždy je všechno má práce, nikdo mi s ničím nepomůžete, ale máte spoustu připomínek!" Rozhořčeně rozhodí rukama a úplně zapomene na kávu, kterou stále drží. Vzduchem se rozlétnou kapičky nahnědlé tekutiny a rozstříknou se po kuchyňské lince a po podlaze.
Táta vzhlédne od rozečtených novin a pohledem sklouzne ze mě na mámu a na podlahu, která je plná hnědých cákanců. "Výborně, Stello," posune si na nose svoje obrovské brýle. Rty pevně tiskne k sobě a jeho výraz je jako vždy nekompromisní. Máma na něj chvíli jen mlčky zírá, ruce sevře v pěsti a zcela ignoruje hrnek, z kterého stále odkapávají drobné kapky.
V příštím okamžiku rukama znovu rozhodí a tentokrát jí hrnek vylétne z rukou skoro až ke stropu a s mocnou ránou dopadne na zem, kde se roztříští na desítky malých kousků. Ta rána jakoby mi pronikla hluboko do srdce. Jakoby se střepy zarazily někam do mě, do toho nejhlubšího místa mě samotné a něco zlomily.
Máma s tátou na sebe ječí, ale já jim nerozumím. Zdánlivě jednoduchá slova ztrácejí smysl, tepou mi v hlavě hlasitěji než kdykoliv předtím a přivádějí mě k šílenství. Splývají v nesouvislé hučení, ale kdykoliv jeden z nich trochu zvedne hlas, v uších mi to zapraská a hlava mi zatřeští.
Svět je zpomalený, ale nedokážu ho zaostřit. Vidím, jak se ze stromu před naším domem snáší uschlé listí k zemi jako ve zpomaleném filmu, jenže když chci vidět rodiče, pohybují se hrozně rychle. Máminy vlasy poletují podivně horkým vzduchem, narážejí jí do tváří a ramen a spouštějí se dolů k zemi, snad v naději, že se dotknou země, že se utrhnou ze svého vězení a rozprchnou se vstříc svému vlastnímu životu. A jejich zářivá, téměř červená barva, mě přímo ubíjí.
Chci zavřít oči. Chci si zacpat uši a skončit tohle peklo. Chci se otočit a utéct. Utíkat a utíkat, rozrazit dveře, ponořit se do tmy a ticha. Jen aby to přestalo. Udělala bych cokoliv.
Ale neudělám nic z toho. Prostě jen stojím, židle, na které jsem před chvíli seděla, leží převrácená na zemi kousek za mnou, ruce svírám v pěst a někde hluboko ve mě všechno puká. Skoro jako bych cítila praskání - puklo mi srdce?
A pak, když už to sama ani nečekám, vykřiknu. Není to nic konkrétního a jde to zcela mimo mě. Chvíli se mi zdá, že to ani nejde ze mě a přemýšlím, kde se takový šílený řev vzal. Teprve potom mi dojde, že jsem to skutečně způsobila já.
Není to křik - je to řev. Zvířecí, naprosto nelidský ryk, který se mi dere někde v těle a proniká ven na denní světlo zcela bez optání, drze a bez známek jakékoliv tolerance.
Jenže já ho nechávám proudit jak se mu zachce. Kroutí se zkrz místnost sem a tam, objímá ji obrovskými pažemi. Najednou z něj nejde takový strach, jaký jsem cítila ze začátku. Je vlastně přirozený a samozřejmý, jako nedílná součást mě samotné a je na tom něco hrozně znepokojujícího.
Už je pozdě něco měnit, problesne mi hlavou tak náhle, až mě z toho zamrazí v zádech a v příštím okamžiku se to zdánlivé, sotva znatelné praskání promění v bolestivé křeče, které mi cloumají celým tělem. Kosti se od sebe s hrozivými zvuky odpojují, moje tělo se deformuje v něco, co ani neumím pojmenovat.
A najednou je naprosté, hrobové ticho.
Svět se zostřil, jako když do sebe zapadnou kousky skládačky. Jediné, co slyším, jsou tátovi a máminy chraplavé nádechy a výdechy. Oba dva stojí námačknutí u kuchyňské linky a oči mají široce otevřené.
Upřeně na ně hledím a snažím se pochopit hrůzu, která jim přímo srší z očí. Proč na mě tam civí? Chci se zeptat, ale vyjde ze mě jen zakňučený. Vidím mámu, jak zalapá po dechu a nohy se pod ní podlomí. Natáhnu k ní ruku a přísahám, že moje reakce by byla stejná - místo ruky mám tlapu. S výkřikem uskočím dozadu a zády odstrčím stůl až ke zdi a hlavou narazím do stropu.
Jsem obrovská... místnost najednou působí mrňavě a směšně a já bych se jí v tu chvíli tak strašně ráda zasmála.
Jenže nemůžu.


Na další díl se můžete těšit 1.8. :)
Snad se líbilo, omlouvám se za případné gramatické chyby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama